O pečení koblih a dalších dobrodružstvích

 Už vám to vážně dlužím. Dostala jsem se až do fáze, kdy ani někteří moji známí a kamarádi nevěděli, co dělám – dokud si náhodou nedošli ke mně „do práce“ na pivo a neobjevili mě tam. Tudíž je čas se přiznat, co jsem (mimo těch pár příspěvků tady a na sociálních sítích) poslední dobou podnikala.
Celý loňský rok probíhal u mě v souběhu příprav. Ukončení studia, práce, snaha o rozjezd něčeho nového, Oživme Hollar a úsilí vybudovat naše vlastní studentské místo a kavárnu…
A jak to dopadlo? Škola – dobrý! Aspoň ten bakalář je v suchu. I náš aktivismus přinesl svoje ovoce. Po dlouhém vymýšlení, přesvědčování a organizování partyzánských pop-up kaváren na chodbách školy (FSV UK je moje alma mater!) jsme se s vedením domluvili a dosáhli našeho cíle. Iniciovali jsme přestavbu garáží dvorku na Hollaru a vážně k ní během jara/léta došlo. Vše o našich snahách a postupech najdete třeba na FB našeho sdružení, takhle to zní velmi rychle a jednoduše, což není tak docela pravda, celý proces trval přibližně rok a půl. Od nápadu po získání prostředků a další podpory školy, o tom, jak jsme pak na jaře navrhovali a hoblovali nábytek do ní, ani nemluvě. Nakonec se dokonce povedlo po delším výběrovém řízení najít partu lidí, kteří samotnou kavárnu Na Hollaru provozují. Díky Štěpánce, Adamovi a dalším, kteří v ní neúnavně začátku zimního semestru doplňují kofein, cukry, bílkoviny a dobrou náladu. Tím pádem teď studenti mají kde snídat, pít kafe, potkávat se a číst si bez toho, aby jim na chodbě zhasínalo světlo uprostřed stránky. Teď se do školy dostanu míň, ale jsem na ně pyšná a závidím prvákům, že si můžou dát kafe a luxusní koláček, skoro aniž by pohli zadkem.

Práce a další práce – z marketingové agentury jsem se koncem roku 2013 přesunula víc domů, poté v lednu vystěhovala hnětač z domu a postupně jsem si zkoušela péct v jakémsi beta provozu. Zažila jsem spoustu dobrodružství… koncem léta se pár věcí změnilo a já si nebyla jistá, co dál. Ale pak jsem dostala nabídku od Míši a Paula, kteří provozují skvělou asijskou restauraci Sansho a hlavně jediné „bio“ řeznictví v Praze (jestli ještě pořád věříte na to, že jen ze svíčkové se dělají steaky, je zastávka tam skoro povinnost), totiž pracovat v jejich nové restauraci Maso a kobliha.
Od začátku října tam každý den připravuju těsto na naše velejemné koblihy, housky, toasty a kváskový chleba a jsem na to místo hrdá. Ano, i já znám lepší požitky, než vstávat v časy, kdy opilci teprve míří domů (upřímně, vlastně máloco z celého dne je nepříjemnější než ta chvíle mezi otevřením očí a doplazením se na Petrskou), ale pak už to jde dobře. Velmi mě baví naživo sledovat, jak lidem chutná – mám v sobě takové zakódované ty hostitelské geny, které se tedy snažím krotit, znáte to: „A nemám ti přidat? Ani trošku? Ani mátový lísteček?“. Baví mě povídat si s hosty, spolupracovat na menu a sledovat/zažívat špičku v kuchyni, pracovat v malebné Petrské čtvrti a jíst s celou „rodinou“ kuchařů a dalších kolegů od nás i ze Sansha – vůbec mě náš mezinárodní kolektiv pořád fascinuje a dost rozesmívá.

Pořád se učím spoustu nových věcí a jsem za to děsně vděčná. Vařit v profi kuchyni je neuvěřitelný záhul (kuchaři jsou neuvěřitelní borci), ale funguje to. Dokonce nás po tak krátké době zařadili do michelinského průvodce! Samozřejmě, pořád tu je a bude hromada roboty, ale potěší to.
A jinak je všechno celkem v pohodě, takže se mám vlastně dost skvěle (je třeba si to někdy takhle sepsat, abyste si to uvědomili).
Tákže – až budete potřebovat kvásek nebo něco dobrého, stavte se – a já dám zase někdy vědět, co je nového! Díky za přečtení kostrbatého deníčku (a vůbec, že jste tu).

Kromě blogu mě můžete jinak zastihnout na Instagramu, kam přispívám poměrně často spoustou obrázků, jinak klasicky Twitter a Facebook – všechno to jsou cesty, jak mě virtuálně potkat a zjistit, co tak různě peču.