Náš tatínek pravil: „Už nám to nastává“ a naše maminka pravila: „Bať, bať, už fouká ze strnišť“ a dívali se, jak se venku prohání vichřice …
Znáte to? Bylo nás pět. Taky bylo léto, za chvilku už končí i podzim a vidina šediva trvajícího asi tak příštího půl roku mě nemůže rozradostnit.
Dávno skončilo to krátké čtvrtletí, kdy křehká žena vydrží i bez „košilky“, což já nikdy neříkám. Odmala jsem nesnášela tílka. Ovšem hrozící záněty všech těch orgánů co se roznemůžou z ofouknutí mě donutily objevit jejich kouzlo a nyní je to naopak, bolí mě ledvina i z toho, když vidím holá záda jiné ženy. Se Žofkou je to o to překrásnější, že musím (nebo chci?) vrstvit i ji, protože stačí, že jsem z rýmy nerudná já. Nějak to nepřehání, otužování je zdravé, ovšem právě oblékání „bodýčka“, které ji hezky zateplí a nedovolí zádové části někam se vyhrnout je pro ni největší trápení. A víte co? Příspěvek mám rozepsaný už nějakou chvíli a zjevně jsme vrstvili málo, protože chuděra podlehla rýmičce, té mužské, co přináší spoustu mrzuté nálady. Ale k tomu mrzoutství obecně – aspoň se doma konečně nefrflá nad rozpálenou troubou, vždyť tak báječně hřeje…
Dost už lkaní nad rozmary podzimního počasí. To pravé trápení se objevuje na lístcích bister, restaurací a kaváren – ano, od teď až května bude každý druhý den v nabídce dýňová, při vrcholné invenci mrkvová se zázvorem. Snad to ve zdraví přežijeme!
