Leden je za chvíli za námi a já se ani nestihla zastavit a zrekapitulovat si minulý rok. Byl extrémně výživný, a co se v něm stalo, jistě přesáhne i do let budoucích.
Spousta z vás se mě stále ptá, jak to bylo s tou Amerikou, kde pracuju, jestli pořád ještě smažím a čím to, že mají chvílemi pocit, že jsem všude? Tak popořadě, zejména o tom dobrém.
USA
V půlce ledna jsem dopekla poslední chleba pro Maso a kobliha, pošeptala kolegům poslední tipy a zavřela dveře. Pekařské řemeslo jsem sice stihla předat nástupcům a o kvasový chleba se postaral a stará Tomáš, i tak to ale byl to zvláštní pocit. Po roce a půl jsem odsud odešla a i nyní to považuju trochu za „mé místo“. Podobných podniků je tu stále jako šafránu a pořád nechápu, jak to Míša s Paulem zvládají.
Ale k věci. Po dopečení jsem rychle jsem sbalila kufr a druhý den už jsme vyrazili na naši velkou tříměsíční cestu po USA. Kvůli pracovnímu vytížení jsme cestu neměli moc vymyšlenou, ale díky Nathanovi jsme se dokázali rychle rozkoukat, zorientovat a za běhu se zorganizovat. Největší část (dohromady kolem měsíce) jsme strávili v Chicagu, ale zajeli jsme i do NYC, na pár menších výletů (třeba hledání mých kořenů v Detroitu), což dalo spolu zase nějaký čas a přes měsíc jsme žili v autě na cestě na západ a zpět.
Postupně jsem nakoukla do několika pekáren na zkoušku a nespočet jich navštívila, snědla mraky pečiva a občas promluvila s majiteli. K tomu ostošest ochutnávala v nejrůznorodějších bistrech a restauracích,to se ví, ale také snědla hromadu nechutného junkfoodu k vyvážení. Protože
A) Peníze nerostou na stromech a jakkoli je v Americe dobré jídlo levné, rozuměj srovnatelné s dobrým jídlem v lepších restauracích u nás, na konzumaci 5x denně je to dost, navíc se to rychle přejí (a i hnusná polívka ve fastfoofu Qdoba stojí tři dolary. Co a jak jíst na roadtripu bez karavanu podle stýčka Skrblíka třeba ještě taky někdy rozepíšu;)
B) Větší část naší cesty tvořily národní parky a silnice. V národních parcích jste pochopitelně odkázaní sami na sebe, na několikahodinových přejezdech jste vděční za jakýkoli Burger king. Mají záchod! Umyvadlo! Wifi! Popravdě, řetězce pro nás byly dost spása, mini knajpy v malých městech byly často o poznání míň jedlé a čisté. Pokud vůbec existovaly.
V každém případě to byla po všech stránkách ohromně obohacující zkušenost, ať už se jedná o putování za jídlem, přírodou nebo moje ministáže. Vlastně se mi tomu ani nechce věřit – za celou dobu se nám děly samé dobré věci, minuly nás rýmy, seznámili se s mraky zajímavých osob a jako bonus si odvezli ještě speciální dárek, který jsme rozbalili v listopadu. Po návratu čekala srážka s realitou: pár horších zpráv a novin, které bylo třeba řešit a taky rozhodování, co dál.
Na blogu o chicagských stážích 1., 2., 3., 4.
STC
Po příletu jsem jako těhotná a se silnou nevolností dumala, co se sebou. Nabízelo se toho víc, ale zároveň mi do rozhodování vstupoval můj ze začátku mizerný fyzický stav, u nějž nebylo jasné, dokdy potrvá. Ono v kuchyni potřebujete cekem slušnou fyzičku a i bez malého predátora v břiše je to celkem záhul, v delším časovém horizontu zase bylo těžké odhadovat jiné nové návrhy…. Pokud se miminko narodí, budu zvládat péči o něj a zároveň další projekt? Tohle se tipovat vskutku nedá. Nakonec to vyhrálo kouzelné Super Tramp Coffee, s jehož majitelkou Lucií jsme si vymyslely celkem hezký-pro obě zvládnutelný plán a já tak dokázala fungovat až do konce těhotenství s přísunem fajn kafe (ne, nemáme sojové mléko ani bezkofeinovou variantu, ale jedno-dvě denně se zdálo snesitelné tehdy i dnes, #ŽofAapproved), krásného prostředí a sociálního stimulu. Dostala jsem akurátní porci volnosti, odpovědnosti a práci si vážně užívala, za což jsem vděčná. Snad z toho ještě něco bude!
SVATBY
Roztrhl se pytel se svatbami, takže jsem si mohla také letos hrát na cukrářku. Tou sice jsem ještě méně než pekařkou, ale že mám ráda jednoduché dobroty a nahaté dorty z dobrých ingrediencí jsou nedostatkové zboží, zabavila jsem se i o víkendech. Patrové, bezlepkové, bezlaktózové, ovocné, čokoládové, hlavně přirozené co do ingrediencí i vzhledu. Čerstvé máslo, vejce z dobrých chovů, ovoce z trhu, kytky z luk a spousta smetany a čerstvých sýrů mě provázely celé léto.
Ruce od mouky jsem měla i díky pekárně Praktika, kde jsem aspoň párkrát mohla vypomoct, dokud se dalo a ještě se našla nějaká skulina v rozvrhu. Smažit, plnit a vymýšlet (zase trochu jiné) koblihy, sáhnout si zase na pořádné chlebové těsto ve správných proporcích a učit se od zkušenějších je bezva.
Díky Yes & Nemel a jejich pop-upu Chuť dětství jsem dostala příležitost jeden večer pobýt kuchyni Esky. Velký dík Janě Bilíkové, bylo skvělé poznat, jak to frčí jinde, jak je to šikovná žena a poznat něco z Ambiente trochu zevnitř.
Po dlouhém otálení jsem na podzim ve spolupráci s Laboratoriem konečně uspořádala svůj první velký kurz pečení. Upekli jsme dva druhy kváskového chleba (pšeničný a žitný) a k tomu brioškové šneky/babku, navíc jsme si ukázali různé druhy zrní, očuchali čerstvě namletou mouku a promluvili o spontánním kvašení. Jeden z nejmilejších kurzů, na kterém jsem byla;)
Aby toho ve finále nebylo málo, přiletěl dalajlama a díky Kateřině Bursíkové a iniciativě „Češi Tibet podporují“ jsem Jeho Svatost mohla pozdravit česko-slovenským chlebem na veřejném přivítání na pražském Hradě. Tändzin Gjamccho se ukázal jako velmi vtipný chlapík a navzdory všem bezpečnostním svým předpisům se do čerstvě upečeného křupavého bochníku pustil. Brzy zjistil, že proniknout do toho přes tvrdou kůrku holou rukou není snadné, ale naštěstí jsou tibetské zuby silné, takže jsme to všichni zvládli, Blesk měl zase o čem psát… a vykročila jsem vstříc poslednímu, po všech stránkách požehnanému měsíci, na jehož konci čekalo překvapení největší.
ŽA
Na samotném konci listopadu se nám totiž narodilo miminko! Nádherná Žofie Anna, která právě oslavila druhý měsíc. Možná právě díky tak silnému roku se narodila o půlku větší než běžné děti a zdárně v růstu pokračuje. Krásně prospívá, nadále je o měsíc a kus napřed a dokonce mi občas nechá i chvíli na psaní a pečení. Je doslova k sežrání.
Já vím, jde o nechutně pozitivní výčet (nebojte, šílený a místy děsný byl taky nadstandardně, podrobnosti však nemusí vědět všichni), ale nemohla jsem to odbýt jen tak. Velký vděk totiž patří Vám, čtenářům Maškrtnice – významnou část mojí práce a zážitků má na svědomí blog a aktivity s ním spojené. Sociální sítě a hlavně instagram se ukázaly jako skvělá možnost seznámení se i v reálném světě, takže jsme si za celou dobu našich cest i po nich málokdy připadali úplně cizí a dostali se občas na místa nebo k lidem, ke kterým bychom jinak trefili jen těžko. Bohudíky, byl to náročný, ale skvělý rok. Doufám, že jste si taky užili jeho světlé momenty a bez velkých zádrhelů a s elánem se propečeme i rokem 2017!
